Advent a konec světa (kázání)

Tehdy jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. (... ) Zradí vás i rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti.Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. (...) Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí.A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“

(Lukášovo evangelium, 21. kapitola, výběr veršů)

Čas od času se v médiích vyskytne titulek, který barvitě popisuje rozličná a děsivě znějící proroctví o konci světa. Vzpomínám, jak před několika lety, když zase přišlo nějaké magické datum v kalendáři, dokonce při zadání dotazu „konec světa“ do jistého vyhledávače pohasla obrazovka a objevily se červené digitální číslice. Odpočet po vteřinách nemilosrdně a výhrůžně ukazoval, kolik zbývá dnů, hodin, minut.  

Jenže těch zaručených konců světa už bylo tolik, že nás to přestalo vzrušovat. I ten zmíněný internetový vyhledávač tehdy mluvil o konci světa s jistou nadsázkou, když nad těmi odpočítávajícími čísly stál nadpis: „Do nejbližšího konce světa zbývá tolik a tolik dní, hodin, minut...“ Jako by se už dopředu počítalo s tím, že těch domnělých konců světa je jaksi víc a tento je ten nejbližší. Moderní obchodník ví, že z hlediska marketingu tyhle konce světa moc smyslu nedávají. Svět musí běžet a byznys se musí točit naplno. Uzavřít to tu, zabalit, zlikvidovat zásoby, to rozumný ekonom neudělá. I v novodobých dějinách sice při očekávaných termínech konce světa lidé někdy skupovali konzervy a trvanlivé potraviny a odjížděli do hor, kde snad čekali, že konec světa přijde z nížin a na horách že vydrží o pár hodin déle naživu, a ještě stihnou cvaknout pár fotek. Ale jinak nás to moc netrápí. Není čas řešit pochybný konec, svět běží dál a my máme dost práce.  

Čím dál častěji nás ale zastihnou serióznější zprávy o stavu světa a jeho neodvratném konci, především z hlediska klimatické změny, ale také světových konfliktů a souvislostí, které se týkají toho, jak na světě působí člověk.

Před několika dny skončila konference OSN o změně klimatu, letos s pocitem hořkosti. Rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi se ještě více prohloubily a otázky týkající se odklonu od fosilních paliv zůstaly nevyřešeny.

 „Musíme se zabývat dopady klimatických změn, ale současně mít na paměti hospodářský růst, konkurenceschopnost Evropy, životní úroveň občanů,“ popsal nedávno českou pozici náš premiér. Jeho pravděpodobný nástupce mluví o evropském Green Dealu rovnou jako o „zeleném šílenství“. Jak budou jednou žít dnešní třicátníci a jejich děti? Budou vůbec mít kde?

Atomoví vědci zase každoročně zveřejňují takzvané „doomsday clock“, tedy hodiny Posledního soudu, které znázorňují odpočet k možné globální katastrofě, především z hlediska rizika jaderných a dalších globálních konfliktů. Čím je minutová ručička hodin blíže půlnoci, tím je svět zranitelnější vůči globální katastrofě. Letošní číslo je stejné, jako loňské. Do pověstných dvanácti hodin nám zbývá 90 vteřin.  

A tak jdeme do kostela, abychom aspoň tam slyšeli něco pozitivního, jenže farář jako adventní biblické čtení vybere něco tak neadventního, že to spíš nápadně připomíná ty apokalyptické vize, o kterých tu celou dobu mluvíme.

Abych použil jazyk nejmladší generace: Co si objednáš z wishe: předvánoční atmosféru, dobro, smíření, příchod světla do temnot, očekávání narození Spasitele. A co dostaneš? ponuré vyprávění, text hovořící o posledních věcech, apokalyptické vize, při nichž člověka mrazí. Tohle opravdu není čas radosti, veselosti v městečku Betlémě.

A co je ještě horší: nepoznáváme náhodou v tom biblickém textu naši současnost? Nepoznáváme se tam my sami? Povstane národ proti národu, bude zemětřesení a hlad, hrůzy a pronásledování, zrada nejbližších, hněv a soužení, úzkost bezradných lidí. To je také obraz dnešního světa. To je také obraz adventních dnů tohoto světa, jakkoli ho tisíckrát raději zakrýváme barevnými žárovkami a vůní svařáku. Kdo může říct, že se ho to netýká? Nebyl by konec světa teď v téhle vteřině jen logickým vyústěním toho, o čem nemluvil ani Nostradamus, ani mayský kalendář, ani nevidomá věštkyně Baba Vanga, ale už sám Pán Ježíš Kristus? A co s tím v adventu?

Co s tím v adventu – no, právě ten advent! Advent přece znamená příchod, a my jsme četli také o příchodu – o příchodu Syna člověka. Ale co mají společného příchod chudého dítěte do chléva, jaký se udál před lety v Betlémě, a příchod Syna člověka ve slávě, při které mrazí?

Obojí je zlom. Obojí přepisuje dějiny. Ale tak, že to stěží popíšeme jako článek v učebnici nebo na wikipedii. Pro některé souvislosti našich životů i našich přesahů se těžko hledají slova. Ano, jsou to přesahy, něco, co přesahuje naši racionální schopnost číst a interpretovat dějiny. Racionálně vysvětlit, co se vlastně děje v nejhlubších souvislostech našeho světa, našeho života.

Někdo, nejspíš poučený teolog, řekne, že druhý Kristův příchod dovršuje ten první. Možná ten první advent, ten vánoční příchod, přinesl něco, co je ještě potřeba dotáhnout. Možná má očekávaný druhý příchod dosvědčit, že celá ta Ježíšovská kauza nebyla jen epizodní záležitostí, pouhý záchvěv věčnosti, romantická scéna s chudými jesličkami, která o třicet let později vyvrcholila absurdním a stěží pochopitelným ukřižováním očekávaného spasitele. Možná má očekávaný druhý příchod dosvědčit, že to ještě nebyl konec. Že neviditelný, nepopsatelný, nepředvídatelný a racionálně nedoložitelný, ale přesto nějak přítomný a přicházející Bůh má ještě pořád svět ve svých rukou. A přivede jej i k cíli. 

A tak advent není nebo nemusí být jen romantická nebo zase uštvaná doba, která nám má sentimentálně připomenout, jak to bylo tenkrát za časů našich babiček, když byl svět ještě v pořádku. Nebyl. Nebyl o nic lepší, než je dnes. Advent není nebo nemusí být ani jen folklorní očekávání vzpomínky na betlémské události. Ty jsou jistě důležité a mají i pro nás svůj význam a svůj hluboký smysl. Dnes jsme četli, že je ještě jiný, druhý advent, na nějž můžeme myslet, třeba až budeme za chvíli zpívat „My čekáme, kdy zavítáš, tvůj příchod vyhlížíme“. Advent jako skutečný, nový příchod, na nějž čekáme. 

Jak na tento advent čekat a přežít uprostřed dnešní doby, která tolik koresponduje s událostmi, o nichž Ježíš mluví? Četli jsme: Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. Napřimte se a zvedněte hlavy, to je výzva a úkol i, chcete-li, na sklonku naší civilizace. Napřimte se a zvedněte hlavy: nenechte se semlít, zničit bolestmi tohoto světa. Nenechte se odradit zradou a hněvem. Nenechte se zdeptat lidskou bezradností. Nenechte se uspat k pasivitě názorem, že člověk stejně všechny bolesti světa nevyřeší. Nenechte se zlákat falešnými vykupiteli, kteří se zjevují na náměstích či u slevových nabídek. Vaše skutečné vykoupení je blízko. 

Jak blízko, to ví jen Vykupitel sám. Jestli to bude za deset minut nebo za deset tisíc let, to nechme na něm. Ale i kdyby ten konec světa nakonec opravdu přišel už třeba dnes, troufám si říct, že kdo si podrží tuto adventní naději, totiž naději příchodu, který se stal a ještě se stane, kdo udrží hlavu zvednutou navzdory tomu, co všude kolem padá, ten se opravdu nemá čeho bát.

Velký básník Jan Skácel napsal v jedné své próze, Malé recenzi na konec světa, toto: Máme-li dobré srdce a krásnou plachost, nemusíme se ničeho bát a všechno se v dobré obrátí. Dokonce i tak strašlivá věc, jako je konec světa.

PH, 1. advent 2024