V sobotu jsme sinajskou poušť vyměnili za letně vyprahlou Vysočinu, abychom se v cíli občerstvili poklady zaslíbené země i posledním jarním deštíkem.
A putování do zaslíbené země se odehrálo ještě podruhé, v neděli v kostele. Co sbalit s sebou na dovolenou? A co když to není dovolená a není čas sbalit vůbec nic? A co když ta cesta vede pouští a je “dlouhá moc moc”, jak trefně zaznělo od jednoho z dětí?
Únava i mrzutost z bloudění na dlouhé (životní) cestě přichází. To není nic divného. Tenkrát i dnes. Důležité je zachovat si naději, že v pravý čas dostaneme, co budeme potřebovat.
V neděli jsme také poprosili o požehnání pro malého Adámka – a přivítali ho “na palubě”.